Představte si dvě holky, cérky z Valachů, které si konečně v osmnácti letech plní svůj velký sen. Prostě a jednoduše jedna z nich má báječnou sestřenici, která bydlí v Londýně. A tato sestřenice jednou navrhne, že by se za ní mohly přijet podívat. Aneb jak se dá jednou větou vykouzlit na tváři dvou holek ten nejzářivější úsměv. Úsměv, ze kterého by bylo elektřiny pro menší vesnici na jeden měsíc. A to minimálně.

Po pěti měsících plánování nastal den D. Kufr přebalený snad tisíckrát, pas a letenky zkontrolované nespočetněkrát. Po cestě na letiště jsme na sebe vrhaly nervózní pohledy, čekal nás vstup do neznáma. Ona to pro nás byla další nová zkušenost. My jsme totiž letěly úplně poprvé. Jasně, teoreticky jsme věděly co a jak, ale v té praxi je to obyčejně trošku odlišné. A víte, co byl největší gól? Když se kamarádce zasekl vysunovací držák u kufru a my jsme měly strach, že nebudeme moci letět. No jasně, ona je to teď vlastně úplná banalita, ale v tu chvíli nám to přišla jako největší katastrofa světa. Když jsme konečně jako nejvíc zcestovalé cizinky přiletěly do Londýna, přišel další zádrhel. Kamarádku nechtěl pustit senzor na pasové kontrole. Odvedli si ji celníci a srdce mi bušilo až v krku. O to víc jsem si oddechla, když jsem ji viděla přicházet s úsměvem od ucha k uchu. Teď jsme se ještě potřebovaly dostat do centra Londýna. Víte, jak jsem psala, že se kamarádce zasekl vysunovací držák u kufru? Snažila se to vysvětlit řidiči, který jí odvětil, že nás nevezme. Prostě to nejde. Já jsem sebou po událostech toho dne už málem „sekla“. A on se začal smát na celé kolo. Udělal si z nás pěknou srandu. Asi z nás ta nervozita sálala na míle daleko. Hluboké oddechnutí a úlevný smích nás obou. Už toho na nás bylo za ten jeden den příliš. Ale i přesto jsme se strašně moc těšily. Vždyť jsme byly konečně v Londýně!

Moje milá sestřenka uplatnila své znalosti z cestovního ruchu a udělala nám takovou prohlídku Londýna, za kterou by se nemusela stydět ani ta největší česká cestovní kancelář. Byl to výlet snů. Viděly jsme admirála Nelsona na Trafalgaru, ikonický Big Ben i s Houses of Parliament, nespočet reklamních poutačů na Piccadilly Circus, obhlédly jsme bydlení samotné královny, neodmyslitelný Tower Bridge, místo mnoha královských svateb Westminster Abbey a trhy v Camdenu. Ovšem největší „odvaz“ pro nás bylo to, že jsme jezdily Double-deckerem. Jako opravdovým červeným dvoupatrovým autobusem!

Konečně si i počasí řeklo, že by se mohlo umoudřit. A my jsme tak konečně viděly Londýn v tom nejkrásnějším slunečním světle. A víte co je celkem paradoxní? Češtinu jsme slyšely minimálně jednou denně.

Bylo nám nádherně. Splnily jsme si svůj sen. Viděly jsme zase další kousíček světa.
PS: Ono je asi snazší potkat prince Charlese v Hostětíně, než v Londýně. A my se trmácíme takovou dálku!