Měsíční světlo
 Měsíčním svitem cestou kráčí,
 světlo dopadá na podlaží květů,
 vzduch je těžký, ticho křičí,
 ozvěna se šíří zmínkou hlasů.
 V té magické záři Luny
 se kvítí leskne modří,
 paprsky se kroutí v černi tmy,
 když se vzduchem mihne ostří.
 V abstraktu safírové barvy
 se objevují skvrny, rudá čerň,
 nádherné oči již navždy spící,
 rány ukazují svoji dřeň.
 Lístky safíru točí se vzduchem noci,
 dopadají na její bledou tvář,
 zakryjí tělo i šat jakoby nadpřirozenou mocí,
 když dopadá na ni měsíční zář.
 Druhý den ráno
 vánek safír zvíří,
 odhaluje, co bylo v noci vykonáno,
 když kolemjdoucí na ni smutně shlíží.

 Střepy
 U baru,
 tam, kdesi mimo svět
 sedí,
 užraný parazity,
 zhroucený květ.
 Upíjí svůj likér;
 ach, neštěstí!
 Proč se mi svět tak příčí!
 Stovky let žiji, a přesto neumírám,
 jsem tak mlád, a přesto mrtvý,
 co mám dělat, když padám v zapomnění?
 Nahoře se mi směje ono nebe
 a já ztratil nejen tebe, ale i sebe.
 Nyní vpíjím jediné, co mi zůstalo –
 jed, který mě smrti udalo,
 děj se vůle Boží,
 jen on mě může soudit!
 Prozatím jsem však odsouzen pouze
 slepými ulicemi bloudit.
 Plivu krev, kolabují mi vnitřnosti,
 blouzním a za osamělého blázna jsem ve zdejší společnosti,
 ach, Marie! Dej mi své útěchy,
 sám, jsem sám, ve světě bláznů,
 v hlavě mi hrana zvoní,
 k čertu s vámi, velebnosti!
 I hniloba mi nyní voní.
 Ten odporný pach lásky kolem mě
 se mým smyslům příčí;
 na tyto věci už je pozdě.
 Duše ve mně neúnavně křičí.
 V cele nekonečného prázdna
 se houpe provaz hanby;
 jako zpěv sirén mě láká
 pod zdejším světlem lampy.
 Jako had se kolem mého hrdla kroutí,
 tma se plíží zpoza víček,
 svět se kolem mě ve střepech hroutí,
 když upadám do postele svíček.

Květy po dešti
Květy v dešti
pochmurně sedí v kaluži bahna,
zatímco ty se schováváš zbaběle v plášti
a maluješ život na ploše svého plátna.

Nálady se střídají
jako počasí ročního období,
otáčí se dokola, v kruhu, smějí se a naříkají,
tvář svou barvou tobě zdobí,
když oddáš se kráse svých emocí.

Klečíš, v dešti, sám, bez pomoci,
v hlavě chaos, strach z výše,
utíkáš dešti, schováváš se do své skrýše,
když díváš se na květy v dešti.

Nevíš, že v nejhorším je největší krása,
nikdy neuvidíš obraz svůj v černé kaluži,
je to tvá spása,
tak zatni pěsti,
protože sám nikdy nevykveteš
jako květy po dešti. 

Útěcha
 Slzy z očí tečou,
 kov se v dlani podle blyští;
 Co se děje?
 Lidi kolem oči třeští.
 Nikdo neví… doba temna.
 Kdo by jenom věděl?
 Všude tma – blíží se věčná noc temná–
 …
 Nikdo mi již neodpověděl.
 Peklo, nebo Ráj?
 Nevím. Jsem v rozmezí ničeho.
 I když je jarní máj,
 Přijdu si jako kus ničeho. 
 S poskvrněným mozkem
 nevidím nic více než tmu,
 raději bych byla zabita bleskem
 a kašlala vnitřnosti ze svých rtů.
 Jako kus živého masa s mrtvou duší
 procházím prázdnotou ulice,
 slyším na betonu tlapky krys a myší;
 Padám… padám na líce.
 Čelem k černé obloze –
 tváří v tvář osudu –
 ležím na chladné zemi,
 pošpiněna, těžká víčka padají;
 Nemohu dál…
 Odpusťte mi.
 

Protest
 V místnosti krásy a hniloby
 stojím zpříma, přesto naruby;
 hádej co! Do pekla se vším!
 Tady je to stejný jako osada z vnější!
 A nehodlám zde zůstat dále,
 to ne, a přesto jsem tu stále.
 Dívat se na dům zvnějšku
 jak je bídný po včerejšku;
 můj dům, moje duše!
 A jak vypadá tak suše!
 Nikdy více, stejně dýchám,
 své hříchy tady slýchám–
 nenávist, láska a smutek,
 to je mi ale pohnutek!
 Mohu dělat, co můžu,
 stejně si tím nepomůžu.
 Jed zdejšího soudce
 provazem kolem krku škrtí,
 třesouc se – už tady nechci býti dále,
 černaje moje srdce,
 váha společnosti jej pomalu drtí.
 Z okna zchátralého domu
 mi zamávaly moje city,
 jako trestanec zde stojím, tak prosím!
 Jako osoba zde zpovídaná
 oceňuji vaši pozornost,
 vaše přetvářka – vskutku nevídaná,
 neustále mi předhazujete moji minulost,
 hádejte, co? Na to vám můžu z vysoka s*át!
 Do toho. Nemám se už čeho bát.
 Nyní se znova dívám směrem k oknu, city blednou,
 teď mi zamávala radost –
 ale pouze jednou… a pak dost.