Další literární příběh, který napsala naše talentovaná studentka.

ŽIVOT NADE VŠE

Zazvonil budík. Viktorie si odhrnula rozcuchané vlasy z čela. Svou malou nožkou velikosti 37 si stoupla na studenou podlahu a odklidila se do koupelny. Podívala se na sebe a posmutněle povídá: „Dneska tu atestaci opravdu nezvládnu!“ Začala si nervózně čistit svůj bílý chrup a při tom si četla poslední pojmy ze své knihy o lidském těle. Po své zubní hygieně si umyla obličej studenou vodu a posmutněle se na sebe zadívala a odešla do svého pokoje vzít si svoje šaty. Šaty byly velmi jednoduché, ale pro Viktorii měly velký význam, protože je dostala od své zesnulé matky k 18. narozeninám. Díky těmto šatům si vzpomněla, jak krásně voněla a na ty úžasné výlety plné smíchu a radosti. Právě díky nim si uvědomila, že tu zkoušku musí udělat, uctít tak matčinu památku a stát se doktorkou jako byla právě ona. Už si jen namalovala rty na růžovo, popadla kabelku a šla na autobusovou zastávku s číslem 35. Cestou cestu si pouštěla své nejoblíbenější písničky pro motivaci a nastoupila.

Jela už skoro hodinu, když náhle autobus začal prudce brzdit a otřásat se… Všichni se na sebe vystrašeně dívali a říkali si: „Co se děje?“ Na konci autobusu křičel dětský hlas, který volal o pomoc… Viktorie jako první doběhla k dítěti sklánějícímu se nad hlavou své matky, která bezvládně ležela na podlaze autobusu. Sklonila se nad bezvládným tělem a snažila se nahmatat tep. Srdce nepracovalo. Jakožto medička a budoucí doktorka věděla, o co se jedná, a začala s oživováním. Všichni ostatní na sebe udiveně zírali, byli v šoku, nebyli schopni jakékoli pomoci. Viktorie požádala pána stojícího za ní, aby zavolal sanitku. Pán s třesoucími se prsty vyťukával na svém telefonu číslo 155. Náhle všichni ztichli… Dítě patřící té ženě přestalo plakat. Vzlykalo. Viktorie se po usilovném oživování, trvajícím několik minut, náhle rozplakala. Myslela si, že ženu nezachránila. Hlavou jí probleskla vzpomínka na její matku, o kterou v minulosti přišla. Zmýlila se. Bezvládné tělo ženy se začalo pomalu hýbat… Viktorie přiložila dva prsty k její krční tepně a ověřila pulz. Srdce po úspěšné resuscitaci začalo fungovat. Všichni si oddechli a ten malý prcek objal svou maminku. V autobuse museli počkat ještě 15 minut, protože ve městě byl hrozný provoz, a proto přivolaná sanitka nestačila přijet včas. Po příjezdu sanitky maminku s dítětem naložili a chtěli ji odvést ke kontrole do nejbližší nemocnice. Viktorie se za nimi šla podívat a oba dva jí upřímně poděkovali. Už odcházela, když v tu na ni zakřičela ta žena: „Jak se jmenujete, slečno?“ Viktorie jí odpověděla: „Viktorie, Viktorie Kolařová.“

Náhle si Viktorie vzpomněla na atestaci. Už bylo 9:34 a Viktorie měla být před komisí v 8:00. Od místa nehody jí chyběly ještě tři zastávky autobusem. Viktorie ví, že zkoušku nestihne a dostaví se pozdě. Autobus se rozjel od místa nehody. Dívala se na svůj odraz z okna s pocitem pýchy a pomyslela si: „Máma by byla na mě hrdá.“ V 10:06 dorazila před komisi. Její růžová rtěnka se vytratila z jejích rtů a její šaty byly celé pokrčené.

10 minut čekala. Poté se otevřely dveře ze zkouškové místnosti. Profesor Novák se na Viki udiveně podíval a povídá: „Řekl bych, že tak před dvěma hodinami jste tu měla být, Kolařová.“ Viktorie odpovídá: „Omlouvám se, ale mám pro to vysvětlení.“ Novák se na ni divně zamračil, ale pak nakonec řekl: „Máte pět minut,“ a pozval ji do zkouškové místnosti, kde seděla celá komise. Komise byla složená z pěti profesorů z různých oborů lékařství. Nebylo jí příjemné sedět v místnosti, ve které se na ni dívají vyčítavým pohledem… Skoro by jí nedali náhradní termín, kdyby se za ni nepřimluvila profesorka Lišková, která bouračku autobusu potvrdila. Viktorie vyšla z místnosti a nahlas si oddychla. Samozřejmě, že se jí kolegové ptali, proč nebyla na atestaci, ale ona jen odpovídala: „Měla jsem nějaké neodkladné záležitosti.“

Jediné, co jí už zbývalo, byla koupě medovníku a čerstvého kafíčka na cestu. Jakmile se vrátila domů, tak odhodila boty až na druhý konec bytu a šla si dát dlouhou vanu. Ve vaně zavolala svému tátovi a sestře a vyprávěla jim o tomto šíleném dni. Nevěřili svým vlastním uším, ale oba na ni byli nesmírně pyšní. Potom si pustila svoje oblíbené písničky a při tom věšela na věšák svoje upocené oblečení. Přepadla ji únava. Celou noc spala jako špalek… A divíte se jí?

O 6 let později:

„Dobrý den, jmenuji se Viktorie Kolařová a dnes vyšetřím vašeho chlapečka.“ Paní na ni zaraženě reaguje: „Mohla byste prosím zopakovat vaše jméno?“ Viki se na ni zmateně podívá a říká: „Viktorie Kolařová.“ Na to paní: „Nezachraňovala jste před šesti lety jednu paní při bouračce autobusu?“ „Ano, zachraňovala, vlastně jste jí dost podobná…“

Lucie Brázdilová